Vystudovala cestovní ruch a s komunikací (i když ne zrovna dopravní) spojila i svou profesní dráhu. Nejprve působila jako telefonistka v bance. Práce na „drátě“ jí šla jako po drátkách, a když se posléze pustila do práce v rádiu, přeneslo se její komunikační nadání i tam. Rozhlas byl Petře ostatně blízký již od dětství: poprvé seděla ve studiu už ve třech letech!




Na dráhu profesionálního dýdžeje se Tonda připravoval velmi svědomitě už od svých dětských let: zřídil si doma sofistikované vysílací studio, z něhož pouštěl do kuchyně všem dobrovolným i nedobrovolným posluchačům nahrávky ulovené z rádia Luxemburg. Prokládal je svěžími novinkami ze školy či informacemi o tom, co bude k obědu. (Inu: zprávy z domova...) Později složil dýdžejské zkoušky u KKS Hradec Králové a začal jezdit s gramofony a aparaturou po hudebních klubech. Ocitl se u zrodu rádia Černá hora a postupně prošel celou plejádou dalších rádií na Liberecku, Českolipsku i Mladoboleslavsku, až se po kratší pauze přidružil k 'ekipě' Rádia Dobrý den.




Rádio Dobrý den se profiluje jako stanice, na které se slušně zdraví. Vlaďka má zdravení prakticky v popisu práce, neboť vystudovala zdravotní školu. Ale nejen tu. Na vysoké škole se zaměřila na předškolní a speciální pedagogiku, aby svůj profesní život mohla spojit s dětmi. Věnuje se jim i v našem rádiu, kde moderuje každotýdenní pořad Rybízci.




Milan se narodil v Baťově Zlíně, ale obuvnické profesi se nikdy nevěnoval. Vystudoval DAMU a než bys řekl švec, obul se do loutkového herectví. Od roku 1973 působil přes třicet let v libereckém Naivním divadle, coby pravidelný host se v něm ovšem objevuje nadále. Spolupracoval s několika regionálními rádii a pěveckými sbory Rossex a Colibet, věnuje se i recitaci či moderování koncertů.




Původně je vyučen klavírníkem a trochu ošoupané klišé o pianinech a „pianech“ je v jeho případě možná malinko na místě, protože na RDD se uvedl seriálem o víně. Předčasnému krachu výroby hudebních nástrojů u nás zabránil, podle svých slov, tím, že záhy odešel studovat herectví a tvořivou dramatiku na SUŠ ve Frýdlantě, kde v roce 1993 se spolužáky založil Krátké a úderné divadlo. Svou amatérskou zálibu v českém jazyce od té doby uplatňuje psaním textů, scénářů a dalších verbálních projevů pro divadlo, rozhlas a televizi a jeho optimistický hlas můžete slyšet i v případě, kdy se dovoláte na záznamník nejmenovaného mobilního operátora...




Organizační záležitosti má plně pod palcem. Zná nejtajnější firemní tajnosti – dokonce i to, kdy má každý z našich kolegů narozeniny. Jakmile se některé narozeninové datum přiblíží, Zdenička to všem dopředu tajně hlásí. Díky tomu jsme zřejmě jedinou komputerizovanou firmou, v níž „Chybové hlášení“ skýtá důvod k oslavě...




Fenomén rozhlasového vysílání jej okouzloval bezmála od plenek, a tak bylo jen logické, že právě na něj padla volba, aby se zhostil náročného úkolu: vybudovat technické zázemí našeho rádia. Také hezky od plenek... Václav se coby dvojnásobný tatínek pustil do díla s rodičovským zápalem. Dnes už jeho dítko plynule mluví, někdy dokonce tatínkovým hlasem. Václav totiž v Rádiu Dobrý den nezúročuje jen své technické nadání, ale také dlouholeté moderátorské zkušenosti.




Vystudovala stavební SPŠ a následně architekturu na ČVUT. Svou profesní kariéru však vystavěla na úplně jiných základech. Nosným pilířem se stala práce v rozhlase (posledních deset let zejména na Frekvenci 1), kterou prokládaly a prokládají příležitostné reportáže pro televizi či časopisecké články. Práce má tedy až na půdu, ale její nálada nikdy neklesá do spodních pater. Každou sobotu nás o tom Jitka přesvědčuje i na Rádiu Dobrý den.




Houževnatá podešev v popředí snímku patří našemu neméně houževnatému šéfovi. Na fotce je obutý, jinak však bývá boss. Vše má ošéfováno, nikdo ho neshodí ze židle. Tím spíše, že se na židlích vyskytuje jen zřídka. Častěji než v sedu ho zahlédnete v pohybu, neboť přes veškerou bohorovnost trpí jistou fóbií: panickým strachem z nudy.




Vede bohatě členitý život. Posuďte sami: je členem skupiny Jarret, členem Richard Müller revivalu, členem skupiny Mokrý Stoupačky, členem Orchestru divadla F. X. Šaldy, členem a vedoucím hudební složky Krátkého a Úderného divadla, uměleckým šéfem Big Bandu Liberec a do toho stíhá provozovat Zvukařskou agenturu. A co se stalo, když do této mnohočlenné rovnice vstoupil ještě rozhlas? Rádio Dobrý den získalo dalšího pohodového člena!




Platí-li rčení „co Čech, to muzikant“, musí v sobě Jan Prchal ukrývat nejméně deset statných českých junáků, a to vzdor tomu že vystudoval jazyk jiného slovanského národa: ruštinu. Kromě ní se totiž celý život věnuje především hudbě: jako druhý obor si na univerzitě vybral hudební výchovu, získal z ní i doktorát a následně ji vyučoval (a dosud vyučuje) na ZŠ i ZUŠ. Zabývá se rovněž metodikou její výuky (deset let působil jako okresní metodik a v devadesátých letech předával své zkušenosti i studentům na ústecké univerzitě) a více než dvacet let vede úspěšný vokálně instrumentální dětský soubor Reneta.




Markéta zbožňuje zvuky. Zvuky všeho druhu. Provokují její fantazii, evokují jí vůně, emoce, místa, lidi, příběhy... Záliba ve zvuku u ní však rozhodně nevede k tomu, že by všemu přizvukovala. Coby absolventka oboru tvořivé dramatiky na pražské DAMU si libuje v kreativitě, kterou prokázala už jako moderátorka Českého rozhlasu Sever. Síla moderátorského zvyku (vlastně: zvuku) ji přivábila i do Rádia Dobrý den, v němž – jak sama říká – „loví zvuky“ do denních zpráv, ale také do pořadů o liberecké radnici či nemocnici.




Představovat Liberečanům tuto osobnost je jako nosit dříví do lesa. Vlastně spíš nosit sovy do Athén, neboť k symbolům moudrosti má Jan Šolc coby filosof a dlouholetý pedagog zdánlivě blíže než k symbolům manuální práce. Ve skutečnosti však v jeho životě nebyla nouze ani o ni. Než dálkově vystudoval FF UK, vyzkoušel si profesi dělníka v automobilce. Po roce 1969, kdy byl veden jako antisocialistický element a nesměl vyučovat, vykonával zase dvacet let povolání stavebního montéra. K „sovám“ a „Athénám“ se tak vrátil až po roce 1989, kdy působil mimo jiné jako poslanec Federálního shromáždění, delegát u Parlamentu NATO, předseda Akademického senátu TUL, prezidentský poradce či předseda Etického fóra ČR.




Válí nejen na klávesy (jak vidno ze snímku), ale coby dlouholetý člen bluegrassové kapely také na banjo. Víťa je zkrátka mnohostrunná osobnost. Počítače pod jeho taktovkou běhají jedna píseň. Když se rozčílí, nepřejte si, jak vám zahraje! Pokud jej však dobře naladíte, určitě si s vámi padne do noty.




Ani dvě vysoké školy a letitá praxe v médiích z ní nevypudily moravskou skromnost a vlídnost. Přitom stíhá nejen v drsných podmínkách dávat do kupy čtenářsky náročný čtvrtletník, ale také moderovat každotýdenní rozhlasový pořad „Véčko v povětří“. Všechno zvládá perfektně, od A až do Žet – tak jako oba své domácí mazlíčky, fenky Adélu a Žofku.




Naše ranní ptáče doskáče skutečně daleko. Už v mládí se Honza stal českým přeborníkem ve skoku dalekém. Od sportu si však odskakoval k celé řadě dalších aktivit. Na ZUŠ si osvojil umění hry na klavír, absolvoval jabloneckou ekonomku a dva roky strávil i studiem práv. Jako DJ a moderátor působí už od roku 1990. Rád svou profesi propojuje se svým sportovním zázemím, takže jej příležitostně můžeme slyšet třeba jako komentátora skoků na lyžích, jimž se dříve rovněž aktivně věnoval. Honzu zkrátka hned tak něčím nezaskočíte.